| https://cs.wikipedia.org/wiki/Severoatlantick%C3%A1_aliance |
|---|
Severoatlantická aliance (anglicky North Atlantic Treaty Organization – NATO, francouzsky Organisation du Traité de l’Atlantique Nord – OTAN; doslova Organizace Severoatlantické smlouvy) je euroatlantický mezinárodní vojenský pakt. Byl založen 4. dubna 1949 podpisem Severoatlantické smlouvy. Aliance sídlí v Bruselu v Belgii.
Na svém počátku byla Severoatlantická aliance jen o trochu více než politické sdružení. Korejská válka ale podnítila členské státy k vytvoření vojenské struktury pod dohledem dvou amerických velitelů.
- Slovy prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye bylo úkolem NATO „udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi.“[1]
- V roce 1966 odešla Francie z vojenských struktur NATO kvůli snaze o udržení si vojenské nezávislosti na Spojených státech. Kvůli tomu se sídlo přesunulo z Paříže do Bruselu.[2][3]
16. prosince 2002 byla mezi NATO a Evropskou unií podepsána dohoda o spolupráci Berlín plus, která mimo jiné umožňuje Evropské unii využívat prostředky i kapacity NATO.[7] V současnosti je součástí Severoatlantické aliance 28 členských států, nejnovějšími členy jsou od dubna 2009 Albánie a Chorvatsko.[8] Celkové armádní výdaje všech členů NATO tvoří přes 70 % celosvětových armádních výdajů.[9] Samotné Spojené státy zodpovídají za 43 % celosvětových výdajů na armádu[10] a Spojené království, Francie, Německo a Itálie za dalších 15 %.[9]
24. listopadu 2015 sestřelilo turecké letectvo ruský bitevní letoun Suchoj Su-24 údajně narušující turecký vzdušný prostor nad provincii Hatay. Šlo o první přímé střetnutí mezi ozbrojenými silami členského státu a Ruska v padesátileté historii Severoatlantické aliance.[11]
Členství v organizacích:
státy v NATO a EU státy pouze v EU státy pouze v NATO
státy v NATO a EU státy pouze v EU státy pouze v NATO
- Související informace naleznete také v článku Severoatlantická smlouva.
Dějiny: Počátky
Severoatlantická smlouva
byla podepsána 4. dubna 1949 ve Washingtonu, D.C. a Spojené státy ji ratifikovaly v srpnu
Smlouva obsahuje 14 článků, mezi hlavní patří článek 5:
| „ | Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.[14] | “ |
Studená válka
- Související informace naleznete také v článku Studená válka.
V září 1952 začalo první velké vojenské cvičení NATO na moři: při operaci Mainbrace nacvičovalo obranu Dánska a Norska přes 160 plavidel.[19] Mezi další velká cvičení patří např. operace Grand Slam, při níž NATO poprvé nacvičovalo ve Středozemním moři, operace Mariner, které se účastnilo 300 lodí a 1000 letadel,[20] operace Italic Weld probíhající v severní Itálii, operace Grand Repulse v Německu nebo operace Monte Carlo simulující podmínky s atomovými zbraněmi.[21]
V roce 1952 se členy NATO staly Řecko a Turecko. Někdy v té době započalo budování sítě Gladio, evropského protikomunistického odboje organizovaného Severoatlantickou aliancí.[22] V roce 1953 oznámil Sovětský svaz, že by se měl připojit k NATO, aby se zachoval mír v Evropě. Členské země se ale bály, že Sovětský svaz chce Alianci oslabit, a tak návrh zamítly.[23] Přijetí Západního Německa do Aliance 9. května 1955 popsal Halvard Lange, tehdejší ministr zahraničí Norska, za „rozhodující zlomový bod v dějinách našeho kontinentu“.[24] Odpovědí Sovětského svazu na tuto událost bylo vytvoření Varšavské smlouvy, kterou 14. května 1955 podepsaly Sovětský svaz, Maďarsko, Československo, Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie a Německá demokratická republika (NDR).
V druhé polovině roku 1957 NATO uskutečnilo několik velkých vojenských cvičení. Operací Counter Punch, Strikeback a Deep Water se účastnilo více než 250 000 vojáků, 300 lodí a 1500 letadel.[25]
Odstoupení Francie z vojenských struktur
Sjednocenost NATO byla narušena během vlády francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, který do úřadu nastoupil roku 1959. Ten protestoval proti silnému vlivu Spojených států na Alianci a blízkým vztahům mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím.[26] 17. září 1958 poslal prezidentovi Dwightu D. Eisenhowerovi a britskému premiérovi Haroldu Macmillanovi memorandum, ve kterém žádal vyzdvižení Francie na stejnou pozici, jakou mají USA a Spojené království, a rozšíření působnosti NATO na oblasti jako Francouzské Alžírsko, kde Francie potřebovala pomoci v boji proti vzpourám.[26][27]Odpověď na memorandum de Gaulla neuspokojila, a tak začal pro Francii vytvářet nezávislou obrannou sílu. Chtěl také Francii poskytnout možnost uzavřít mír s Východním blokem, místo aby byla zatažena do globální války mezi NATO a státy Varšavské smlouvy. V březnu 1959 Francie stáhla své první jednotky z velení NATO; v červnu de Gaulle zakázal umisťovat cizí jaderné zbraně na francouzské území. V roce 1966 byly z vojenských struktur NATO staženy všechny francouzské jednotky a Francie vykázala všechny cizí jednotky ze svého území.[28][29] Protože předtím bylo Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) umístěno poblíž Paříže, muselo se přesunout do Belgie.[3] Francie zůstala členem Aliance a zavázala se, že v případě útoku komunistů použije na obranu Evropy své vlastní jednotky. Mezi francouzskými a americkými státními úředníky byly uzavřeny tajné dohody, které popisovaly návrat francouzských jednotek do struktur NATO v případě, že vypukne válka mezí Východem a Západem.[30]
Détente a eskalace konfliktů
Politika détente vedla k několika setkáním mezi vůdci států NATO a Varšavské smlouvy
Po druhé berlínské krizi a Karibské krizi si obě strany studené války uvědomily nutnost institucionalizovat proces uvolňování napětí.[31] V roce 1967 NATO přijalo strategii vytyčující dvě funkce Aliance: udržet vojenskou bezpečnost a zároveň prosazovat politiku détente. Touto strategií se NATO řídilo až do konce studené války.[32]V roce 1964 nastoupil na místo generálního tajemníka NATO italský politik Manlio Brosio. Jednou z jeho prvních akcí bylo založení Výboru pro obranné plánování, jejímiž podřízenými orgány byly v roce 1966 určeny již existující Vojenský výbor a nově vzniklá Skupina pro jaderné plánování.[33] Všechny rozhodovací pravomoci ve vojenských záležitostech byly převedeny na Výbor pro obranné plánování a tak bylo Francii umožněno setrvat v politické struktuře Aliance.[33]
V roce 1969 učinily Spojené státy a Západní Německo zásadní změny ve své zahraniční politice, které umožňovaly lépe prosazovat détente.[34] Richard Nixon zavedl Nixonovu doktrínu a v Západním Německu začala platit Ostpolitik, která nahradila Hallsteinovu doktrínu, která stanovovala, že Západní Německo nebude navazovat ani udržovat diplomatické vztahy s žádným státem, který naváže diplomatické vztahy s NDR.[34]
Americký viceprezident Bush na inspekci vojsk NATO v Západním Německu v roce 1983
V té době byly učiněny snahy o jaderné odzbrojování. V březnu 1970 vešla v platnost Smlouva o nešíření jaderných zbraní a v květnu 1972 Richard Nixon a Leonid Iljič Brežněv podepsali smlouvy SALT I a ABM.[35] V roce 1979 pak byla Brežněvem a novým americkým prezidentem Jimmym Carterem podepsána smlouva SALT II, čímž přestala platit SALT I. SALT II ale nikdy nevstoupila v platnost, protože její ratifikaci odmítl Senát USA kvůli sovětské agresi v Afghánistánu. Její limity ale oba státy vcelku dodržovaly.[36]V roce 1976 začal Sovětský svaz v Evropě rozmisťovat jaderné systémy typu SS-20.[37] Odpovědí NATO bylo přijetí tzv. dvoukolejného rozhodnutí z roku 1979. Aliance se rozhodla v Evropě rozmístit téměř 600 odpalovacích zařízení řízených střel a zároveň vyslovila podporu kontroly zbrojení.[38]
Po vítězství v prezidentských volbách roku 1980 vyhlásil Ronald Reagan novou Reaganovu doktrínu, která určila nový směr politiky Západu. Reagan považoval celosvětovou kampaň za demokracii, pouhá obrana proti komunismu mu nepřipadala dostatečná.[39]
V roce 1982 se členem Aliance stalo Španělsko. V té době začalo NATO tlačit na Sovětský svaz ohledně dodržování lidských práv.[40] V souvislosti s tím Reagan na začátku roku 1983 označil komunistický svět za „říši zla“, což velká část západních médií považovala za přehnané.[41] 1. září 1983 sovětská protivzdušná obrana sestřelila bez varování jihokorejské civilní letadlo; zemřelo 250 lidí a tato tragédie podpořila Reaganovu politiku v očích západní veřejnosti.[41] Konec studené války se pak táhl ve znaku vzájemných dohod o odzbrojování.[42] První schůze Reagana a nového sovětského vůdce Michaila Gorbačova proběhla v roce 1985 v Ženevě. Na druhé schůzi v Reykjavíku se Gorbačov snažil Reagana přesvědčit, aby ustoupil od jím plánované Strategické obranné iniciativy, což on odmítl.[42] Na třetím setkání ve Washingtonu pak Reagan a Gorbačov podepsali Smlouvu o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF).[43]
Po studené válce
K NATO se od znovusjednocení Německa připojilo 12 nových členů
Zánik Varšavské smlouvy v roce 1991 odstranil de facto
hlavního protivníka NATO a podnítil nové debaty o účelu a povaze
Aliance. Výsledkem je rozšiřování NATO po Evropě a rozšíření jejích
aktivit do oblastí, které předtím nebyly v jejím poli působnosti.První rozšíření NATO po studené válce přišlo se znovusjednocením Německa 3. října 1990, kdy se bývalá NDR připojila ke Spolkové republice Německo a Alianci. To bylo dohodnuto Smlouvou dva plus čtyři dříve téhož roku. Aby s tímto bodem smlouvy souhlasil Sovětský svaz, strany se dohodly, že v bývalé NDR nebudou umístěny cizí vojenské jednotky a jaderné zbraně. Stephen F. Cohen v roce 2005 prohlásil, že NATO se tehdy zavázalo, že se nebude rozšiřovat dále na východ,[44] ale podle Roberta Zoellicka, tehdejšího zástupce ministra zahraničních věcí USA, který se účastnil smlouvání o podmínkách Smlouvy dva plus čtyři, žádný takový závazek neexistoval.[45] V květnu 2008 Michail Sergejevič Gorbačov prohlásil, že „Američané slíbili, že NATO se nebude rozšiřovat dál než za hranice Německa po studené válce“.[46]
Součástí rekonstrukce NATO po studené válce byla reorganizace její vojenské struktury. Vznikly některé nové složky, např. Velitelství spojeneckého sboru rychlé reakce, a byly uzavřeny dohody o redukci vojenských sil. Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) mezi NATO a státy Varšavské smlouvy, která byla uzavřena v roce 1990, vyžadovala snížení počtu jednotek na hodnoty, které nepřekračují určité hranice.[47] V roce 1999 byl pak vytvořen adaptovaný text smlouvy, ve kterém byla odstraněna bloková architektura (NATO vs. Varšavská smlouva). Státy NATO ale zatím adaptovaný text neratifikovaly, protože čekají, až Rusko stáhne své jednotky z Gruzie a Moldavska.[48] V roce 1995 se Francie navrátila do Vojenského výboru NATO a od té doby se zvýšila její spolupráce s vojenskými strukturami Aliance. Politika Nicolase Sarkozyho nakonec vyústila v návrat Francie do vojenského velení NATO 4. dubna 2009.[2]
V roce 1999 se členskými zeměmi NATO staly Česko, Maďarsko a Polsko.
Donald Rumsfeld a Victoria Nulandová na summitu NATO-Ukrajina ve Vilniusu v roce 2005
Na pražském summitu v roce 2002 NATO zrušilo některé staré struktury a založila nové. Byly vytvořeny Síly rychlé reakce NATO, bylo zrušeno Vrchní velitelství spojeneckých sil v Atlantiku (SACLANT) a vzniklo Velitelství spojeneckých sil pro transformaci (ACT) a z Vrchního velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) se stalo Velitelství spojeneckých sil pro operace (ACO).[49]Na pražském summitu se také začalo hovořit o vstupu sedmi nových států do NATO: jednalo se o Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Slovensko, Slovinsko, Bulharsko a Rumunsko. Do Aliance tyto státy vstoupily 29. března 2004, krátce před summitem v Istanbulu. 30. března začala mise Baltic Air Policing, která podporuje suverenitu Baltských států poskytováním vojenských letounů za účelem ochrany před případným leteckým útokem.[50]
Summit v roce 2006 v Rize byl prvním summitem NATO, který probíhal na bývalém území Sovětského svazu. Hlavním tématem byla otázka Afghánistánu a snahy o další rozšíření NATO a Partnerství pro mír.[51] Na summitu v Bukurešti v roce 2008 byly ke členství v Alianci přizvány Chorvatsko a Albánie, které se oficiálně připojily v dubnu 2009. Ukrajině a Gruzii bylo přislíbeno přijetí do Aliance v budoucnosti.[52]
Protiraketová obrana
Na pražském summitu bylo dohodnuto přezkoumání možnosti ochrany území Aliance před raketovými hrozbami. Spojené státy později začaly vyjednávat s Polskem a Českem o vybudování protiraketové obrany na jejich území.[53] V roce 2007 bylo dohodnuto, že základny mají být do provozu uvedeny do roku 2015.[54] V červenci 2008 Česko a Spojené státy podepsaly předběžnou dohodu o umístění základny protiraketové obrany na českém území[55] a s Polskem byla podobná dohoda uzavřena v srpnu.[56] V reakci na to v Česku více než 200 000 lidí podepsalo petici požadující referendum o zřízení základny.[57]
Generální tajemník NATO, americký prezident a předsedové vlád Lotyšska,
Slovinska, Litvy, Slovenska, Rumunska, Bulharska a Estonska po ceremonii
v souvislosti s jejich vstupem do NATO 29. března 2004 na summitu
v Istanbulu
V reakci na vyjednávání ruský prezident Vladimir Putin prohlásil, že uskutečnění těchto plánů by mohlo vést k novým závodům ve zbrojení. Také naznačil, že Rusko odstoupí od Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) do té doby, než všechny státy NATO podepíšou adaptovaný text smlouvy.[58]
Americký ministr zahraničí na to odpověděl, že se Rusko nemá čeho
obávat, protože několik protiraketových střel by ruský jaderný arzenál
zastavit nedokázalo.[58]V listopadu 2007 byl odstup od smlouvy CFE odhlasován ruským parlamentem.[48] Dohoda o umístění 10 protiraketových střel a systému MIM-104 Patriot do Polska ze 14. srpna 2008 vedla k jaderným hrozbám Polsku ze strany Ruska. 20. srpna 2008 navíc Rusko oznámilo Norsku, že zruší všechnu vojenskou spolupráci s NATO.[59]
17. září 2009 americký prezident Barack Obama oznámil, že opouští od plánu na protiraketové střely dlouhého doletu a místo toho bude Evropa chráněna proti střelám středního a krátkého doletu loďmi využívající systém Aegis.[60] Oznámení se setkalo s kritikou v americkém Kongresu[61] a hlavně v Polsku.[62]. Rusko naopak rozhodnutí uvítalo a oznámilo, že opatření přijatá v reakci na americký projekt, mimo jiné rozmístění raket typu 9K720 Iskander v Kaliningradské oblasti, zruší. Nově zvolený generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen navrhl Rusku spolupráci týkající se konkrétně protiraketové obrany.[63]
Členské země
| Mapa partnerských smluv NATO v Evropě a okolí | ||
|---|---|---|
 |
||
| Členové NATO Akční plán členství Intenzifikovaný dialog | Individuální akční plán partnerství | |
| Partnerství pro mír | ||
Česká republika a NATO
Česká republika spolu s Polskem a Maďarskem jako první země bývalého Východního bloku vstoupila 12. března 1999 do NATO. Ministr zahraničí Jan Kavan předal v americkém Independence v Missouri ratifikační listinu americké ministryni Madeleine Albrightové.[64]Rozšiřování v budoucnosti
Na summitu v Bukurešti v roce 2008 bylo budoucí přizvání do Aliance přislíbeno třem státům: Gruzii, Ukrajině a Makedonii.[52] Kvůli sporu o název „Makedonie“ mezi Makedonií a Řeckem nebyla Makedonie ještě přijata a její přijetí bylo odloženo na neurčito (resp. do vyřešení sporu).[52] Vstupu Kypru do Aliance brání Turecko.[65] Ukrajinský parlament v červnu 2010 odhlasoval, že se Ukrajina o vstup do NATO ucházet nebude.[66]Dalšími potenciálními kandidáty jsou Černá Hora a Bosna a Hercegovina, které jsou v současnosti v Akčním plánu členství (MAP), což je předstupeň ke vstupu do NATO, jehož cílem je připravit budoucí členské země na povinnosti a závazky, které členství přináší.[67] Rusko se snaží rozšiřování NATO zabránit. V roce 2011 Vladimir Putin navštívil Srbsko a prohlásil, že nechce, aby se tento stát stal členem Aliance a její rozšiřování je proti zájmům Ruska.[68]
Působení
Intervence na Balkánu Válka v Bosně a Hercegovině
- Související informace naleznete také v článcích IFOR, SFOR a Válka v Bosně a Hercegovině.
Letadlo NATO účastnící se bombardování během operace Rozhodná síla konané po Srebrenickém masakru
V rámci operace Deny Flight (Odepřený let) od 12. dubna 1993 do 20. prosince 1995 NATO zajišťovalo bezletovou zónu nad Bosnou a Hercegovinou během války v Bosně.[69] Mezi červnem 1993 a červnem (oficiálně říjnem) 1996 probíhala operace Sharp Guard (Bdělá stráž) neboli námořní blokáda bývalé Jugoslávie.[70]28. února 1994 sestřelily americké letouny F-16 čtyři vojenská letadla Republiky srbské útočící proti pozemnímu cíli; byl to první vojenský zásah NATO v historii.[69] Operace Rozhodná síla (Deliberate Force) probíhala od 30. srpna do 20. září 1995 a spočívala v bombardování pozic Vojska Republiky srbské ohrožujících tzv. bezpečné zóny Sarajevo a Goražde.[71] Zásah NATO dopomohl k podepsání Daytonské dohody v prosinci 1995. Jako součást této dohody nasadilo NATO v rámci operace Joint Endeavour (Společné úsilí) mírové jednotky IFOR a později SFOR, které působily od prosince 1996 do prosince 2004.[72] NATO začalo za účast na těchto operacích udělovat medaile NATO.
Válka v Kosovu
- Podrobnější informace naleznete v článku Operace Spojenecká síla.
Budova poničená při bombardování Jugoslávie silami NATO v roce 1999
24. března 1999 NATO zahájilo jedenáctitýdenní leteckou operaci Spojenecká síla (Allied Force) proti Svazové republice Jugoslávie s cílem zastavit násilné jednání vůči albánskému obyvatelstvu Kosova ze strany Srbů, kteří se snažili potlačit vojenskou silou ozbrojené povstání kosovskoalbánských separatistů.[73] NATO požadovalo souhlas Rady bezpečnosti OSN
s vojenskou intervencí, ten však nebyl poskytnut kvůli vetu Ruska
a Číny. Tyto dva státy později podaly návrh na ukončení intervence,
který podpořila ale jen Namibie a nebyl tak schválen.[74] Konflikt skončil 11. června 1999, kdy jugoslávský vůdce Slobodan Milošević vyhověl požadavkům NATO přijmutím rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244. 12. července 1999 vstoupili do Kosova na základě rezoluce č. 1244 vojáci KFOR za účelem dosažení trvalého míru a stability v oblasti postižené válkou.[75] Mise se účastní také Armáda České republiky.[76]
Mezi srpnem a zářím 2001 rovněž probíhala Aliancí řízená operace
Essential Harvest (Nezbytná sklizeň), která měla za cíl shromáždit
zbraně a munici odevzdanou dobrovolně albánskými povstalci v Makedonii.[77]Spojené státy, Spojené království a téměř všechny další členské státy NATO odporovaly snahám o zavedení pravidla souhlasu Rady bezpečnosti OSN s vojenskými operacemi Aliance, mezi které patřila např. operace v Srbsku v roce 1999. Nutnost souhlasu OSN požadovala Francie, Rusko a Čína. První strana tvrdila, že by to podlomilo autoritu Aliance, a poznamenala, že Rusko a Čína by útok na Jugoslávii vetovaly a stejně tak by mohly dělat i v budoucnosti, čímž by zmařily všechen potenciál a účel Aliance.[78]
Operace v Afghánistánu
- Související informace naleznete také v článcích Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly a Rozhodná podpora.
Teroristické útoky 11. září 2001 přiměly NATO poprvé použít článek 5 Severoatlantické smlouvy
Teroristické útoky z 11. září 2001 přiměly NATO poprvé v historii uplatnit článek 5 Severoatlantické smlouvy.[5]
Podle něj je útok na jakéhokoli člena Aliance považován za útok proti
všem. 2. října 2001 NATO potvrdilo, že zmíněné teroristické útoky pod
tento článek spadají.[79] Mezi osm oficiálních operací provedených NATO patří operace Eagle Assist (Pomoc orla; hlídání amerického vzdušného prostoru) a operace Active Endeavour
(Aktivní snaha), námořní operace mající za cíl zabránit pohybu
teroristů a zbraní hromadného ničení a obecně zvýšit bezpečnost námořní
dopravy, která probíhá od 4. října 2001.V srpnu 2003 NATO započalo svou první operaci mimo Evropu, když převzala kontrolu nad Mezinárodními bezpečnostními podpůrnými sílami (ISAF) v Afghánistánu.[80] ISAF měly původně za úkol zajistit Kábul a okolí proti Tálibánu a Al-Káidě, aby mohla fungovat vláda Hámida Karzaje. 13. října 2003 Rada bezpečnosti OSN jednohlasně schválila rozšíření působnosti ISAF na zbytku území Afghánistánu.[81] K březnu 2012 v Afghánistánu působilo téměř 130 000 vojáků pod vedením NATO. Ukončení bojových operací v zemi proběhlo na konci roku 2014.[82] V roce 2015 byla zahájena nová koaliční operace s názvem Rozhodná podpora, která má za úkol s využitím 12 500 zahraničních vojáků provádět v této zemi výcvik, poradenství a podporu afghánských ozbrojených sil.[83]
Výcvik jednotek v Iráku
- Související informace naleznete také v článku Válka v Iráku.
K 31. prosinci 2011 mise skončila, když vypršela platnost dohody o její existenci. Operace se zúčastnilo 23 členských států NATO, které přispěly celkově částkou téměř 250 milionů dolarů.[85]
Operace Ocean Shield
- Související informace naleznete také v článku Pirátství v Somálsku.
Intervence v Libyi
- Související informace naleznete také v článcích Vojenská intervence v Libyi a Občanská válka v Libyi (2011).
Start řízené střely Tomahawk z amerického torpédoborce USS Barry vyslané na podporu operace proti Libyi, 29. března 2011
Během občanské války v Libyi v roce 2011 vyeskalovalo násilí mezi protestanty a libyjskou vládou v čele s Muammarem Kaddáfím natolik, že Rada bezpečnosti OSN 17. března 2011 schválila rezoluci č. 1973,
která požadovala příměří a schválila vojenský zásah za účelem obrany
civilního obyvatelstva. Koalice, ve které bylo i několik členů NATO,
zřídila nedlouho poté nad Libyí bezletovou zónu. 20. března 2011
schválilo NATO embargo na dovoz zbraní libyjskému režimu, které
prosazovala skrze operaci Unified Protector
(Sjednocený ochránce). Ta měla za úkol „kontrolovat, nahlásit a
v případě potřeby zastavit lodě podezřívané z nelegálního převozu
zbraní.“[90]
24. března NATO souhlasilo s převzetím moci nad bezletovou zónou od
původní koalice. Moc nad pozemními jednotkami zůstala v rukou koalice.[91]Ne všechny členské země se však bojových operací zúčastnily. Do června 2011 jich bylo jen 8 z celkových 28,[92] což vyústilo v konflikt mezi americkým ministrem obrany Robertem Gatesem a státy jako Polsko, Španělsko, Nizozemsko, Turecko a Německo. Gates po těchto zemích chtěl, aby se na operaci podílely více.[93] Ve svém proslovu v Bruselu 10. června Gates dále kritizoval nečinné země s poznámkou, že jejich jednání by mohlo způsobit rozpad NATO.[94]
Operace v Libyi byla prodloužena do září.[95] Týden na to Norsko oznámilo, že postupně utlumí svou účast na operaci, kterou kompletně ukončí k 1. srpnu.[96] Stažení norských stíhacích letounů nakonec proběhlo 4. srpna.[97] Velitel Royal Navy prohlásil, že britská účast je kvůli škrtům v rozpočtu neudržitelná.[98] Operace nakonec probíhaly až do října; 20. října zemřel Muammar Kaddáfí a 31. října byla oficiálně ukončena intervence NATO.[99]
Spolupráce s nečlenskými státy
Euroatlantické partnerství
NATO zřídilo Euroatlantickou radu partnerství a Partnerství pro mír, které slouží ke spolupráci 28 států NATO a 22 „partnerských zemí.“- Partnerství pro mír (PfP) bylo zřízeno v roce 1994 a je založeno na individuální vojenské spolupráci každého partnerského státu s Aliancí.[100] Mezi členy patří všechny současné a bývalé členské státy Společenství nezávislých států. Bělorusko se k Partnerství pro mír připojilo v roce 1995.[101]
- Euroatlantická rada partnerství (EAPC) byla ustanovena v roce 1997 a slouží jako fórum politické výměny názorů mezi všemi 50 státy.[102]
Středomořský dialog a ICI
- Středomořský dialog byl zahájen v roce 1994 a je podobný Partnerství pro mír, ale soustředí se severoafrické státy.
- Istanbulská iniciativa spolupráce (ICI) byla vyhlášena na summitu v Istanbulu v roce 2004 a soustředí se na státy širšího Blízkého východu.
Individuální akční plán partnerství
Individuální akční plány partnerství byly zahájeny v roce 2002 na summitu v Praze
V listopadu 2002 byly na pražském summitu zahájeny Individuální akční plány partnerství (IPAP) a je otevřen zemím, které mají politickou vůli a schopnosti prohloubit své vztahy s NATO.[104]V současnosti se IPAP účastní následující státy:[105]
Gruzie (od 29. října 2004)
Ázerbájdžán (od 27. května 2005)
Arménie (od 16. prosince 2005)
Kazachstán (od 31. ledna 2006)
Moldavsko (od 19. května 2006)
Černá Hora (od června 2008)
Kontaktní země
Od devadesátých let začala Aliance spolupracovat se státy, se kterými nemá uzavřené žádné z výše uvedených oficiálních partnerství. Např. Argentina a Chile spolupracovaly s NATO ve válce v Bosně a Hercegovině. V roce 1998 Aliance vytvořila obecné směrnice týkající se vztahů s ostatními zeměmi. Státy ochotné s NATO spolupracovat se nazývají „kontaktní země“ nebo „další globální partneři.“[106]Struktura
Anders Fogh Rasmussen (vlevo) byl od srpna 2009 do října 2014 generálním tajemníkem NATO
Hlavní velitelství NATO se nachází v Harenu v Bruselu.[107]
Pracují v něm delegace členských států, styční důstojníci nebo
diplomaté partnerských zemí, mezinárodní civilní zaměstnanci a
mezinárodní vojenští zaměstnanci. Celkový počet stálých zaměstnanců je
zhruba 4000.[107]Hlavní politické instituce
Hlavní politickou strukturu NATO tvoří Severoatlantická rada, Výbor pro obranné plánování a Skupina pro jaderné plánování.[108] Těmto orgánům jsou podřízeny Hlavní výbory, které řeší specifické úkoly v politické, vojenské a ekonomické oblasti.[109]Severoatlantická rada
Severoatlantická rada je nejvyšší rozhodovací a konzultační orgán Aliance. Delegace každé z 28 členských zemí je v ní zastoupena jedním delegátem (stálým zástupcem).[110] Rada se schází alespoň jednou týdně, zasedání na úrovni ministrů zahraničí, předsedů vlád nebo ministrů obrany probíhají jednou za půl roku.[108] Radě předsedá generální tajemník NATO a rozhodnutí musí být přijata jednomyslně.[4]| # | Jméno | Stát | Období |
|---|---|---|---|
| 1 | Generál Lord Ismay |  Spojené království |
4. dubna 1952 – 16. května 1957 |
| 2 | Paul-Henri Spaak |  Belgie |
16. května 1957 – 21. dubna 1961 |
| 3 | Dirk Stikker |  Nizozemsko |
21. dubna 1961 – 1. srpna 1964 |
| 4 | Manlio Brosio |  Itálie |
1. srpna 1964 – 1. října 1971 |
| 5 | Joseph Luns | Nizozemsko |
1. října 1971 – 25. června 1984 |
| 6 | Lord Carrington | Spojené království |
25. června 1984 – 1. července 1988 |
| 7 | Manfred Wörner |  Německo |
1. července 1988 – 13. srpna 1994 |
| – | Sergio Balanzino (zastupující) | Itálie |
13. srpna 1994 – 17. října 1994 |
| 8 | Willy Claes | Belgie |
17. října 1994 – 20. října 1995 |
| – | Sergio Balanzino (zastupující) | Itálie |
20. října 1995 – 5. prosince 1995 |
| 9 | Javier Solana |  Španělsko |
5. prosince 1995 – 6. října 1999 |
| 10 | Lord Robertson | Spojené království |
14. října 1999 – 17. prosince 2003 |
| – | Alessandro Minuto Rizzo (zastupující) | Itálie |
17. prosince 2003 – 1. ledna 2004 |
| 11 | Jaap de Hoop Scheffer | Nizozemsko |
1. ledna 2004 – 1. srpna 2009 |
| 12 | Anders Fogh Rasmussen |  Dánsko |
1. srpna 2009 – 1. října 2014 |
| 13 | Jens Stoltenberg |  Norsko |
1. října 2014 |
| # | Jméno | Stát | Období |
|---|---|---|---|
| 1 | Jonkheer van Vredenburch | Nizozemsko |
1952–1956 |
| 2 | Baron Adolph Bentinck | Nizozemsko |
1956–1958 |
| 3 | Alberico Casardi | Itálie |
1958–1962 |
| 4 | Guido Colonna di Paliano | Itálie |
1962–1964 |
| 5 | James A. Roberts |  Kanada |
1964–1968 |
| 6 | Osman Olcay |  Turecko |
1969–1971 |
| 7 | Paolo Pansa Cedronio | Itálie |
1971–1978 |
| 8 | Rinaldo Petrignani | Itálie |
1978–1981 |
| 9 | Eric da Rin | Itálie |
1981–1985 |
| 10 | Marcello Guidi | Itálie |
1985–1989 |
| 11 | Amedeo de Franchis | Itálie |
1989–1994 |
| 12 | Sergio Balanzino | Itálie |
1994–2001 |
| 13 | Alessandro Minuto Rizzo | Itálie |
2001–2007 |
| 14 | Claudio Bisogniero | Itálie |
2007–současnost |
Vojenská struktura
Nejvyšším vojenským orgánem NATO je Vojenský výbor, který předkládá návrhy a doporučení Severoatlantické radě, Výboru pro obranné plánování a Skupině pro jaderné plánování. Stejně jako v Severoatlantické radě je každá z členských zemí zastoupena jedním (vojenským) zástupcem a výbor se schází alespoň jednou týdně.[108] Předseda Vojenského výboru je volen náčelníky generálních štábů členských zemí na tříleté období. Od roku 2015 je jím armádní generál Petr Pavel.Výboru podléhají dvě vojenská velitelství: Velitelství spojeneckých sil pro operace (ACO) a Velitelství spojeneckých sil pro transformaci (ACT).[108] ACO sídlí ve Vrchním velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) a velí mu vrchní velitel sil NATO v Evropě (SACEUR). Tím je od roku 2009 admirál James Stavridis.[113] Velitelem ACT (SACT) je od roku generál Stéphane Abrial.[114]
Orgány stojící formálně mimo Alianci
Parlamentní shromáždění NATO
Parlamentní shromáždění sestává z poslanců parlamentů všech členských států a 14 přidružených států.[115] Nemá výkonnou moc, má pouze konzultativní charakter. Delegáti pracují v pěti výborech: ekonomickém, politickém, bezpečnostním a vědecko-technickém a ve zvláštní skupině pro středomořský dialog.[116]Počet poslanců zemí je odvozen od počtu obyvatel; v shromáždění jich zasedá celkem přes 300, z toho z Česka 7.[117][118]
Rada NATO-Rusko
Ruský prezident Vladimir Putin na setkání rady NATO-Rusko v roce 2002
Rada NATO-Rusko byla založena v roce 2002[119],
kdy nahradila Stálou společnou radu Rusko-NATO (Permanent Join
Council). Rusko na jedné straně a NATO na druhé v ní jednají jako
rovnocenní partneři. Slouží ke konzultaci o bezpečnostních a vojenských
otázkách.V roce 2009 ruský prezident Dmitrij Medveděv kritizoval rozšiřování NATO na východ, které podle něho porušilo sliby dané západními politiky po sjednocení Německa.[120]
V roce 2014 NATO přerušilo s Ruskem veškerou spolupráci.
V březnu 2015, po uzavření příměří v Minsku mezi proruskými separatisty v Donbasu a ukrajinskou vládou, němečtí představitelé z okruhu kancléřky Merkelové kritizovali vrchního velitele sil NATO v Evropě amerického generála Philipa Breedlova za "nepravdivá tvrzení a přehnané soudy" o přítomnosti ruských vojsk na Ukrajině, které zbytečně vyhrocují ukrajinskou krizi a ohrožují důvěryhodnost NATO. Podle německého magazínu Der Spiegel generál Breedlove v posledních měsících opakovaně veřejně varoval před hrozící ruskou invazí nebo před přítomností vysokého počtu ruských vojáků na Ukrajině, a pokaždé se podle německé rozvědky jeho informace ukázaly jako přehnané nebo nepravdivé. Znepokojení nad výroky generála Breedlova vyjádřili i někteří velvyslanci členských států při NATO.[121]
